Snahou následujícího článku je přiblížit především laické veřejnosti princip funkce chladicího okruhu, a na jevech podobných z běžného života přiblížit jednotlivé komponenty. Chladicí okruh má samozřejmě mnohem více prvků a regulačních součástí, ale ty jsou pro základní princip vysvětlení nepodstatné.
Základní a nejdůležitější komponent v chladícím okruhu je kompresor. Kompresory rozlišujeme na několik druhů podle způsobu, jakým vykonávají svoji práci, nejčastěji používané jsou pístové a spirálové tzv. scrollové. Kompresory dále můžeme rozlišovat na hermetické (uzavřené) a polo hermetické.
Hermetické kompresory mají ve svém uzavřeném těle trvalou olejovou náplň, elektromotor a pracovní pístovou nebo scrollovou část. Tyto kompresory jsou při poruše neopravitelné a nahrazují se novými. Jejich přednost je kompaktnost a cena. Polo hermetický kompresor má oddělené části, je rozebíratelný a do jisté míry opravitelný. Nutno podotknout, že polo hermetické kompresory se ale využívají pro velké chladicí výkony vzhledem k jejich velikostem a ceně, a dále tyto kompresory používáme také primárně pro mražení.
Chladicí kompresor nasává chladivo v podobě páry, kterou pod velkým tlakem následně pumpuje do kondenzátoru. (A),(B).
Kondenzátor je tepelný výměník, jehož úkol v chladicím okruhu je odebrat ze stlačené páry teplo (odebrané z chlazeného prostoru), a tedy přinutit páru zkondenzovat v kapalinu. Toto vše obstarává stále pod vysokým tlakem získaným z kompresoru. Kondenzátor muže mít mnoho různých provedení, nejčastěji používané jsou kondenzátory vzduchové, tedy takové, kde proudící vzduch kolem lamel odebírá teplo. Proudící vzduch je vytvářen ventilátory, a jeho směr i rychlost mohou být pro efektivitu regulovány.
Další velmi využívaný způsob je vodní kondenzátor, kde teplo odebírá například voda nebo nízkotuhnoucí kapalina jako pomocné medium, která se tímto zahřívá. Při použití rekuperace a tedy použití části zbytkového tepla, lze s touto energií vytápět, nebo ji používat jako předehřev pro užitkovou vodu, atd. V mnoha chladicích okruzích je použitá kombinace obou těchto možností.
Z kondenzátoru nám tedy vystupuje kapalné chladivo, které je tlačeno do termostatického expanzního ventilu. (C)
Expanzní ventil je zařízení, které reguluje a zajišťuje odpařování chladiva ve výparníku. Odpařování je jev, při kterém chladivo mění svoje skupenství z kapaliny na páru. Tyto jevy jsou možné díky termodynamickým vlastnostem chladiv. Chladiva jako směsi plynů mají při určitém tlaku určité teploty. Změna skupenství je způsobena průchodem kapaliny pod velkým tlakem do prostoru výparníku tryskou, tedy expanzí (rozpínáním). A právě změna tlaku, a tedy okamžitý pokles teploty využíváme pro chlazení.
Pro laika je asi nejjednodušší příklad ten, že plyn v zapalovači je pod tlakem uvnitř normálně kapalný, při zmáčknutí zapalovače uniká přes ventilek do volného prostoru a mění se v páru-expanduje. Kdo někdy zkoušel naplnit zapalovač ví, že unikající plyn při kontaktu například s prsty chladí nebo dokonce okolí ventilku zapalovače namrzá. Hořlavý výbušný plyn v zapalovači propan má také funkční termodynamické vlastnosti a v současné době je s těmito plyny za určitých podmínek pracováno jako s chladicím plynem.
Na rozdíl od typických chladiv, která poškozují ozónovou vrstvu nebo způsobují oteplování planety zachycováním v atmosféře podobně jako CO2, mají tato chladiva prakticky minimální dopady na životní prostředí.
Pojem odpařovací teplota je hodnota, kterou dosahuje chladivo bezprostředně po expanzi. Pro běžné efektivní chlazení pracujeme s rozdílem teplot takzvanou deltou zhruba 8-10 Kelvinů. To znamená, že pokud odpařujeme chladivo ve výparníku při -10 °C, cílová teplota uvnitř chlazeného prostoru bude 0°C. S hodnotou delty je nutno pracovat a její hodnoty zvyšovat nebo snižovat pro případy, kdy potřebujeme regulovat například vlhkost v chlazeném prostoru nebo rychlost zchlazeni.
Ale pojďme zpět, řekli jsme si tedy proč a jak chladivo expanduje a co se s ním děje.
Výparník je zařízení, které můžeme definovat jako další tepelný výměník, jehož úkolem je co nejvíce rozptýlit expandované chladivo ve svých útrobách a co nejvíce jim ochladit svoji plochu. (D)
Tímto ochlazením dochází k odebírání tepelné energie v prostoru, a tedy ochlazovaní požadovaného prostoru. Pro efektivní cirkulaci vzduchu v chlazených prostorech jsou ve výparnících instalovány ventilátory. Tedy chlazení jednoduše řečeno odebírá teplo z prostoru. Výparník v popsaném systému je nejčastěji používaný, kombinace lamel a ventilátorů je velmi efektivní.
Dále jako příklad můžeme uvést výparník statický, který má rovněž lamely, a tedy teplosměnnou plochu, ale chlad padá staticky k zemi samovolně a teplý vzduch naopak stoupá zpět k výparníku. Výparník muže mít také podobu deskového nebo jiného výměníku, a nemusí vždy odebírat teplo jen ze vzduchu.
Pokud se budeme například bavit o okruzích s glykolem, bavíme se o výparníku jako výměníku, jež ochlazuje-odebírá teplo z glykolu, jehož okruhy jsou následně připojeny k dalším strojům nebo zařízením, kde je potřeba chlazení. V těchto odběrných místech jsou rovněž výměníky. Glykol zde tedy funguje jako teplonosné medium.
Výhoda je, že při správném navržení systému vznikne velká zásoba chladu pro velký počet odběrných míst. Dalším plusem je možnost vytvořit zásobu ledového glykolu – akumulovat energii. A proč glykol? Protože voda by během procesu chlazení jednoduše zmrzla. Voda se ale samozřejmě používá také, ale v klimatizačních systémech, kde se pohybujeme ve výrazně vyšších teplotách oproti chlazení.
Po odebrání nežádoucího tepla z prostoru je odpařené chladivo v okruhu zpět nasáváno kompresorem a celý cyklus se opakuje. (E)